Děkuji, Marie a Nasame...

Je to už moje minulost, ale provází mě: Bylo to v neděli 2008. Můj muž, milenec, kamarád, přítel, moje láska odešel hrát fotbal, dal mi ve dveřích letmou pusu, jaká se dává, když víte, že za chvíli budete zase spolu, a už se mi nevrátil. On mi tam umřel. Měla jsem pocit, že musím taky. Měla jsem to štěstí, že v nemocnici, kam ho vezli a snažili se ho zachránit a já tam jela za ním, mi dovolili, poté co zemřel, být u něj, rozloučit se s ním. Mohla jsem ho obejmout, pohladit ho, mluvit s ním a říct mu, že se na něj nezlobím.  Věřím, že i pro něj to bylo důležité.

Pak ale plynul čas a já ho nechtěla pustit. Najednou jsem neměla nikoho, kdo by mě miloval tak jako to uměl on a chtěla jsem ho zpátky. Nebo jít za ním, Alespoň ve snu a on se mi nezdál. Byla jsem smutná, bolavá, naštvaná, že za mnou nepřijde. Byla jsem sama.

Prala jsem se s tím, jak jsem uměla, plakala, mlčela, popírala, volala o pomoc, ale koho???

Vyhledala jsem pomoc psychiatra. Pomohl, z nejhoršího. Mohla jsem spát a jíst, ale duše bolela pořád stejně.

V tu dobu více než jindy jsem tíhla k duchovnu. Tomu mému. Nemůžu říct, že jsem věřící a nemohu říct, že nejsem. Věřím v osud, v anděly, víly, energie, duše, v to, že smrt jenom otevírá dveře dalšímu životu. Navštívila jsem kartářku, kinezioložku..., každou z nich nejméně 2x. Každá z nich mi odebrala nějaké to závaží, Každá z nich mi pomohla. Pořád to nebylo ono.

Bydlela se mnou ztráta, beznaděj, stesk, zloba… Nenáviděla jsem ten fakt, že tohle musím žít. Nechtěla jsem to. Už to trvalo dlouho.

Občas jsem se obrátila se svými bolestmi i k Marii. K mé Marii z Prahy.

Karty a duchovno – podvědomě jsem cítila, že toto má na mě nejlepší terapeutické účinky. Vím přesně proč. Protože tomu věřím. A ženám, kterým jsem šeptala a vyplakávala své bolesti na mě záleželo. Chtěly to poslouchat, protože ony věděly, že mi dokážou pomoct. Věděly, že mě zachraňují. Jsou to léčitelky, čarodějky a vědmy ze životů minulých.

Rodí se znovu, aby zachraňovaly…

Marie nárazově vždy pomohla, Ale věděla, že to nestačí. Proto mě pozvala na seminář k Nasame. Nechtělo se mi tam. Opravdu ne. Myslela jsem si, že je to zbytečné. Lámala jsem nad tím vším hůl. Doposud všechno pomohlo jen dočasně, tak proč se snažit o něco dalšího…

Termín se blížil a já to všechno v sobě asi zpracovala, protože najednou mi blesklo hlavou -  A PROČ NE??? Koupila jsem lístky na vlak a jela jsem.

Nevěděla jsem, co od toho mám čekat, co se bude dít, nevěřila jsem, že se něco změní, ale toužila jsem po tom, aby se to stalo. Toužila jsem po úlevě. Po klidu. Po naději. A po tom, aby mě někdo měl rád. Nenáviděla jsem se za to, že si to přeji.

Stýskalo se mi po mém muži, chtěla jsem, aby to byl on a věděla jsem, že to nejde.

Přesto, že ve mně byla tato očekávání a touhy, stavěla jsem se k semináři ateisticky. Bojkotovala jsem vědomě svoje touhy, víru, že mi tady mohou pomoct, vystrkovala jsem bradu a lokty a v duchu volala TAK MI TO UKAŽTE – JÁ UŽ NEVĚŘÍM.

Nasame mě nechala, ať se zlobím. Věděla to, cítila. Byla jsem uzavřená, stažená, nepřístupná.

Seminář měl nějaký rytmus. Zklidnil mě, pohladil, neodsoudil mě. Prohřál a uvolnil. Zvizualizovala jsem si za víčka svou bolest, pomocí Nasame jsem odstranila vnitřní napětí, postupně, kousek po kousku. Slovy mi prohřívala části těla a vedla mě k tomu, abych v sobě uměla najít pocity sevření. Pomohla mi to sevření rozvolnit. Postupně mnou prostupovala úleva, klid a opravdu fyzické teplo. Měla jsem pocit, že cítím lásku. Myslela jsem si, že je to má láska ke mně samotné. I tu jsem potřebovala najít. Bylo mi dobře, cítila jsem štěstí. Zpočátku jsem za zavřenými víčky viděla šero a cítila chaos a zmatek…postupně se světlo vyjasňovalo, prohřívalo mě, mělo mě rádo, prostupovalo mnou. BOŽE JÁ SI TO VŠECHNO VYBAVUJU AŽ TEĎ. TEĎ, KDYŽ O TOM PÍŠU.

Cítila jsem úlevu, Následně jsem začala mluvit. Cítila jsem soucit. Byla jsem tam správně. Probralo se tam spousta témat. Došla jsem k mnoha závěrům a poznáním. Nikdo mi je nesděloval. Přišly ke mně. Hodně jsem pochopila. Není moje vina, co se stalo, nejsem špatná, protože jsem tady. Nevadí, že toužím po lásce, nejsem proto špatná. Musím ale duševně pustit milovanou duši. Netoužit po ní, pustit, rozloučit se, udělat to rozhodnutí a ten úkon. Nasame mi poradila, jak to mám udělat. Poradila, co mám vnímat, vycítila, že JÁ to potřebuji udělat i fyzicky. Navedla mě. Když přišel čas, udělala jsem to…po nějaké době. Udělala jsem to a cítila jsem, že se zavírají dveře. Udělala jsem to. Pro sebe.

Na semináři se mou Nasame i plakala. Bolela ji má duše. Byla po nějakou dobu jako by ve mně. Měla jsem pocit, že mi dává sílu a bere na sebe část mé beznaděje.

Nakonec mi vyložila karty. Moc jsem nechtěla věřit, že by se mělo stát, co říká. No, ale už to žiju osmým rokem. Má mě někdo rád. Má.

Je tady pro mě a umí mi naslouchat. Má s mou složitou povahou nekonečnou trpělivost.

Je můj. Můj chlap. Vím, že mě nedá. Jsem JEHO. JEHO BABA.

Vyšlo to. Pomohlo to.

Děkuji. Děkuji i za to, že jste mě vyzvaly k sepsání těch dojmů, holky moje.

 Romana